Časová osa kreativního střeva

26. února 2018 v 21:11 | Vědmi |  Výtvarno
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem na téma týdne něco psala naposled, ale moc bych za to nedala, že se to dá počítat v rámci let. A vida, když zhruba po měsíci "absence" sednu k blogu, že něco spíchnu (ne nutně horkou jehlou), téma je zrovna jako šité mně na míru.

Chtěla jsem původně začít něčím ve stylu: "S tužkou v ruce jsem se už narodila...", ale to bych na tom s originalitou byla už vážně prachbídně, ačkoli je tohle tvrzení pravda. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že se s tímhle médiem oháním odjakživa. Kam moje paměť sahá, tam jsem kreslila: od čmáranic, které kdybych převedla na plátno, mohla bych je snadno střelit nějakým vášnivým milovníkům abstrakce, až po - řekněme - o něco konkrétnější věci.

Kreslení mě provázelo (a stále provází) úplně všude. Ono to vlastně ani jinak nejde, když se mi v hlavě co chvíli rodí nové a nové příběhy a než bych je převedla do psané podoby, vybouchla bych od přetlaku. A tak tu páru aspoň upouštím po drobných kreslených dávkách. Když už nic, jde to aspoň rychleji.


Samozřejmě, za ty prokreslené roky jsem se aspoň nějak zlepšila, už z logiky věci. A tohle řečené zlepšení se zrovna tak logicky projevilo horšími i lepšími momenty. Zevšeobecnit se to sice moc nedá, ale řekla bych, že se ty rozdíly dají vysledovat po sudých a lichých rocích - a zrovna ty liché z tohohle vycházejí tak nějak... hůř. A já vám to teď budu demonstrovat:

2008/9 (zkrátka někdy během mojí docházky do páté třídy)
Doba, kdy to šlo všechno až moc jednoduše - chci kreslit? Fajn. Mám na co? Cajk, jde se. Proporce? Anatomie? Mluvíš na mě čínsky? (ne teda snad, že by to teď bylo v tomhle ohledu lepší. Jen jsem si to tehdy neuměla připustit)
*
2010
Čili doba výrazného posunu směrem, kde jsem teď. Pořád mě neopouští takový ten dost dětský styl, ale zároveň dostávám knížku Jak se kreslí manga (či ako) a ta mi dost pomohla se formovat. A ano, obkreslovala jsem, i když to už i dřív, zkrátka děcko. A až teď v posledních letech docházím k tomu, že i tím jsem se hodně učila.
(tohle je zrovna podle zmíněné knížky, jen postavička a její design patří mně)
*
2011
UGH!
Tohle se nedá popsat výstižněji než pořádně velkým UGH! A pěkně to potvrzuje moje vyjádření o slabých lichých letech. Smutné je, že byly časy, kdy jsem na ta svá tehdejší "veleďýla" byla dost možná i pyšná.

Ale abych nekecala, ne vždycky ten pohled tolik bolí:
*
2012
Myslím, že kdybych dostala možnost zopakovat si některou svoji éru, vrátila bych se sem. Až na konec roku, kdy se podělalo, co mohlo (v podstatě ze dne na den jsem přišla o babičku, se kterou jsem si rozuměla snad jako s nikým jiným), šlo všechno jak po másle. Kreslila jsem a psala, jako by mi měla ruka upadnout, a rozhodně toho nelituju. Koutky se mi stahují směrem do úsměvu, když si na některé ty nápady a výtvory vzpomenu nebo na nich okem spočinu.

A jasně, ten blonďatý zjizvenec je srdcovka dodneška :D

*
2013
Jestliže se rok 2011 dá popsat jedině velkým UGH!, tady můžu použít Ugh! o něco menší. Z velké části za to Ugh! může zejména to, že tehdy jsem chytila tu svoji vleklou chorobu... tedy chorobný zájem o druhou světovou válku. A vymýšlela, psala a hlavně kreslila pitomosti (rest in pieces, moje důstojnosti).
Když se stane a já procházím všechno, co jsem v té době udělala, musím se tomu celá rudá a zlitá studeným potem smát, protože tady prostě už nic jiného nepomůže, řekla bych :D
I když opět platí stejně tvrzení jako u poznámky o tvorbě před dvěma lety - ne vždycky to tak bolelo.

*
2014
Pomalu, hodně pomalu se moje kreslicí a psací schopnosti hrabou z té loňské šílenosti, i když někdy mají pořád tendenci se tam zahrabat zpátky. Jde to, ale dře to, jak by se řeklo. Zároveň mám chuť si utrhnout hnáty a rozlámat tužky za všechny ty detaily (a vůbec z toho neviním hlavu, která tam ty detaily v první řadě cpe).
Z nějakého důvodu se vedle tužky na místo hlavního nástroje cpe propiska namísto mikrofixu - podle všeho z důvodu jeho náhlé ztráty.

*
2015
Konečně lichý rok, který tak nějak naboural schéma "Tohle bude bolet... - Tohle bude super! - Tohle bude bolet..." Když to nejde, netlačím a neohýbám to. Sama se sebou jsem spokojená... a teď jdu vyvětrat, jinak se v tom mrňavém kolejním kumbálku udusím samochválou.

*
2016
Několika málo slovy rok, který vraždil celebrity, mně sebral slova, do ruky vrazil k tužce foťák a novou haldu pastelek a řekl: "Hraj si."

*
2017... a dál
A jsme tam, kde jsme. V podstatě na prozatimním vrcholu mých bojů a příměří s tužkou a jinými kreslicími nástroji, kdy se o svá zmizelá slova rvu jako lvice, kterou podle horoskopu taky jsem, a opět čmárám na všechno, co se chvíli nehýbá. Musím jít dál, snažit se a pozorovat, jak se bude projevovat další postup.
Jo, a jak jinak - když se mi konečně začne dařit s kreslením, odstěhuje se nám scanner. Nádhera.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Emo.Gothic.Queen Emo.Gothic.Queen | Web | 26. února 2018 v 21:23 | Reagovat

Nádherné

2 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 27. února 2018 v 0:23 | Reagovat

Tvé zlepšení je rozhodně vidět. A podle mě nemáš slabé liché roky, je to určitý vývoj, kterým jsi proházela. Ve tvých obrázcích vidím určité rysy, které bych přisoudila tvé tvorbě. Jediné, k čemu patří "UGH!" je slovo "veleďýlo". ;-)  :-D

3 stuprum stuprum | Web | 27. února 2018 v 1:37 | Reagovat

2011 je geniální. :)

4 Vědmi Vědmi | Web | 27. února 2018 v 13:26 | Reagovat

Takže- děkuji rozhodně všem za pěkná slova. To v první řadě.

[2]:  A teď to "veleďýlo" (byla bych to hodila ještě do jedněch uvozovek, protože s jedněmi je to více méně "oficiální" zápis, ale přiznejme si, to by vypadalo pěkně blbě) - rozhodně nezaměňovat s veledílem! Z "veleďýla" by správně měla smrdět ta ironie, s níž je tohohle patvaru užito, jelikož právě za tím účelem existuje. Svojí psanou podobou totiž odráží přesně to, co si o dané věci uživatel  vyjádření myslí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama