Kocovina

7. května 2017 v 19:37 | Vědmi |  Povídky
Tedy... ne moje, samozřejmě. Kdo jste čekal pikantní historku z autorčina života?
Jen se mi opět podařilo prorazit díru v pisálkovském bloku. Já vím, že to není nic nového, ale aspoň jednou si na to plivnout musím!

Před pár dny si moje múza usmyslela, že mi jen tak a zničehonic předhodí hlášku. Dělá to často, potvora. Vezme fragment nápadu v jakékoli podobě a někde ho nastraží jako drobeček chleba, aby mě donutila ten nápad jakýmkoli způsobem zpracovat. Jenže já už ji musím pořádně rozčilovat - vždycky, když to udělá, já zmíněný střípek seberu a schovám do pomyslného šuplete "na někdy".
Tak si na mě tentokrát počkala, a když jsem se pro hlášku natáhla, dupla mi na ruku a řekla, že nepustí, dokud to nezpracuju. Vzpouzela jsem se, ale držela fest, mrcha...
Což je důvod toho, že si můžete přečíst tuhle krátkou povídku na věčné téma "Morgathovy problémy s vedením armády". Doufám, že se vám bude líbit.

A nyní mě omluvte, jdu své múze nakopat zadek...!
 

Chibíci ane Útok cukrem #2

5. dubna 2017 v 21:49 | Vědmi |  Výtvarno
Na začátku března jsme měli jarní prázdniny. A kdopak si ten týden vybral k tomu, aby ulehl s chorobou strašlivou, čili angínou? Správně, já.
Neměla jsem toho zrovna moc na práci, tedy kromě učení se průvodcovských textů kvůli pohovoru, který nakonec stejně zabral zhruba čtvrt hodiny a nic z toho, co jsem si narvala do hlavy, po mně nikdo nechtěl. A tak za ten týden vzniklo rekordní množství obrázků. A to hlavně těchto chibíků.
A proč "Útok cukrem #2"? Můžeme předpokládat, že je to pokračování od tady toho :D

Andy
Náš známý půlelfí alchymista.

Fanfikční šílenost aneb Vědmi zachráncem situace

1. dubna 2017 v 23:13 | Vědmi |  Povídky
A jéje, já už zase nějak zaspala...
Měla bych se zase trochu opřít do vedení blogu. Procházela jsem pod vlnou nostalgie staré články a téměř mě zaskočilo, jak to tu krásně běhalo například v roce 2012 (pozn. - dohromady tehdy vyšlo 109 článků a rozhodně to nebyly pitomosti o rozsahu jedné věty). Ach jo... *přehrávaný melancholický pohled do dáli*
Ale konec těchto keců!
Už dlouho jsem tady nezveřejnila žádnou povídku, že? :D

Celkem nedávno jsem znovu četla Zaklínače a nebyla bych to já, kdybych se u toho opět totálně nevytočila. Ne nadarmo vtipkuju, že celá sága pro mě oficiálně končí čtvrtým dílem na straně 159, jelikož odtamtud jde už všechno jedině do kopru.
Nicméně, zrovna jsem se tou dobou rozepisovala z jakéhosi... zimního spánku. A jelikož je má mysl, konkrétně centrum vymýšlení blbých nápadů, místo neprobádané a rozhodně velice zvláštní, podařilo se mi vyplodit následující fanfikci.
Je to marysueovatost nejhrubšího zrna a úplně ignoruje charaktery postav pana Sapkowského, ale popravdě... bez toho by to pořádně nefungovalo :D

Spoiler Alert... asi?
 


Kterak banda magorů plesat vyrazila

6. března 2017 v 15:31 | Vědmi |  O mně :)
Páni, já jsem ale aktuální...hah.

Téměř před měsícem došlo i na mou třídu, jež zažila svůj překrásný, velkolepý, nejúžasnější... zkrátka maturitní ples. Dobrá, nepřehánějme to s těmi superlativy, zase taková nádhera to nebyla, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Šlo o takovou příjemnou akcičku, která mě však v konečném výsledku stála spoustu nervů, jen co je pravda.
U nás se tyhlety věci berou dost vážně - škola na to nechává poměrně vysokou částku, učitelé dost aktivně pomáhají s přípravami (ačkoli valnou většinu si obstarávají maturanti sami), dostáváme na závěrečnou fázi chystání dokonce dva dny volno, abychom si ten kulturák pěkně nazdobili (věcmi, které jsme povyráběli vlastní silou o volných hodinách) a dopilovali detaily předtančení...

Kolikrát já už si při chystání výzdoby říkala, že jim všechny ty jejich kýčovitý výmysly omlátím o hlavu, jak mě to už štvalo. A nakonec ani ten kýč nevypadal pohromadě tak strašně.



Co se předtančení týče, to na mě působilo taky jako červená hadr na býka. Trénovala nás ženská takového toho typu "Ju, zlatíčka??", choreografie obsahovala takových kroků, při kterých mi během nácviků létaly brýle všemi směry po celé tělocvičně, samy nácviky byly až nekonečně dlouhé. A nakonec se naostro zdálo, že je během dvou minut hotovo, případně že jsme ani nezačali. I ty brýle zůstaly na svém místě :D

Gothic - část 3.

5. února 2017 v 13:39 | Vědmi |  FanArty
A po více než roce - BUM! Jsou tu zpět Králíci prznící jednu vážně dobrou RPG :D
Spíš než o nulovou produktivitu tady jde o to, že jsem se provinila tím, co je mi přirozené - mám ve všech věcech takový pracovní pořádek, že jsem tentokrát nebyla schopná to všechno najít a zkompletovat :D
Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem mívala do úvodu bezvadnou "kecavou"... :D

Hledání ohniskových krystalů #1 aka Pokračování "kolíkové debaty"

Boskovice, 18.9.2016

26. ledna 2017 v 19:28 | Vědmi |  Hřbitovy
A tady KO-NEČ-NĚ přichází poslední článek, jímž doháním svoje resty :D

Boskovice máme v podstatě co by kamenem dohodil (a zbytek došel), ale o tom, že se zde nachází bývalé ghetto a i židovský hřbitov (logicky), jsem se dozvěděla vlastně až někdy před loňskými prázdninami. A tak jen co jsem dojela z Prahy, naplánovali jsme si sem rodinný krchomilský výlet.
Židovské město v Boskovicích, jedno z nejzachovalejších v republice, existovalo zhruba od 14. století, od století 16. se významně rozrostlo a ghetto jako takové vzniklo až o dvě století později. Za války byli téměř všichni jeho obyvatelé deportováni a zpět se jich vrátilo jen zhruba 20. Můžete zde najít jedinou přístupnou zachovalou mikve (rituální lázeň) na Moravě. Taktéž je tu možnost navštívit zrekonstruovanou synagogu s nádhernými freskami s (nejen) florálními motivy.

Hřbitov tu existuje od století sedmnáctého, dnes se už nevyužívá. Přibližně ve středu stojí kompletně zrekonstruovaná, nebo spíš nově postavená, obřadní síň. Z původní se dochovaly jen dvě desky s modlitbami - jedna za mrtvé (Kadiš), druhá určená těm, kdo nenavštívili hřbitov déle než 30 dní.
Jsou tu dvě brány - jedna pro návštěvníky, druhá pro pohřební vůz.

Roku 1922 tu byl odhalen památník padlým v první světové válce.

*

Knižní seznam 2016

12. ledna 2017 v 18:40 | Vědmi |  Kidy, kecy, plky...
Jak už jsem možná jednou (ne-li víckrát) tvrdila, na novoroční předsevzetí moc nehraju. Dávám si splnitelné cíle klidně i během roku. Jako třeba tohle.
Když jsem se předloni zúčastnila Knižní výzvy, napadlo mě, že bych se mohla hecnout a těch zhruba 70 přečtených o kousek překonat. A z kousku se v průběhu roku stala stovka. V prosinci jsem chvílemi vyšilovala, že už to nezvládnu...ale posuďte sami :D


/1/ Úžasná Zeměplocha: Čaroprávnost
/2/ Zaklínač: Meč osudu
/3/ Hobit
/4/ Hladová přání
/5/ Osud člověka
/6/ Byli jsme tři lékaři
/7/ Úžasná Zeměplocha: Erik
/8/ Robinson Crusoe
/9/ Společenstvo Prstenu
/10/ Dvě věže

Blog ve věku školáka

6. ledna 2017 v 19:07 | Vědmi
A už je to tu zas.
Totiž... bylo, ale já mám na to slavné datum 29.12.2016 prostě asi nějakou smůlu. Zase se mi poněkud nedostávalo prostoru a času - zalezly jsme s Marikou na Assassin's Creed a v tu chvíli mi byl nějaký internet úplně někde :D
Tak tomuhle holomkovi už je 6 let. Slovy ŠEST. Teoreticky bych mu už mohla nasadit na záda batoh a poslat ho do první třídy, ať se zabaví sám :D
Tohleto bude dlouhé...

Vyšehrad, 16.9.2016

28. prosince 2016 v 20:05 | Vědmi |  Hřbitovy
A máme tu druhý hřbitov, který jsme se třídou navštívili během "kulturního týdne" v Praze.
Určitě jste o něm slyšeli aspoň jednou, minimálně v souvislosti s úmrtím někoho slavného, protože od devatenáctého století slouží jako "národní pohřebiště" našich významných osobností. I když, nejen jich, samozřejmě. Z těch slavných jmenujme namátkou například Karla Čapka, Vlastu Buriana, Jana Nerudu, Antonína Dvořáka či Miladu Horákovou (která zde však má hrob pouze symbolický).
Pokud dokážete náležitě ocenit umění, mohlo by vás to tu zajímat i z tohoto hlediska, v případě mnohých náhrobků jde skutečně o umělecká díla.
Rozlohou je hřbitov spíše malý, aspoň mně to tam přišlo stejně velké jako tady u nás. Ovšem stát se může i to, že byste se tam mohli ztratit, jak se stalo i naší učitelce, která tam ale rozhodně nebyla poprvé a já se jí vůbec nedivím.


Praha - starý židovský hřbitov, 15.9.2016

13. prosince 2016 v 19:56 | Vědmi |  Hřbitovy
Už zase se nám tu pěkně práší, jak koukám. Chtělo by to nějak oživit, nejlépe napravováním restů. I když... V případě tohohle restu to o oživování zrovna nebude... :D
Vrátím se až do září, a to nejen v tomhle článku. Byli jsme někdy v půlce měsíce na tradičním školním výletě v Praze, kam jezdí každá oktáva z našeho gymplu na "divadelní týden". Čili večer do divadla a přes den po památkách. A jeden den jsme celý věnovali prohlídce židovské čtvrti a logicky i tamnímu známému hřbitovu.
Je možná nejvýznamnější a nejstarší dochovaný u nás, nicméně ač se mu říká Starý, nejstarším známým židovským hřbitovem v Praze byla tzv. Židovská zahrada (i když konkrétně Wikipedie tvrdí, že jde až o druhý nejstarší, mnohem víc zdrojů tvrdí přesně to, co já). Jenže ta už dnes neexistuje ve své původní podobě. Proto se vrátíme k předmětu článku.
Starý židovský hřbitov fungoval někdy od první poloviny patnáctého století, a svému účelu přestal sloužit až za Josefa II., který zde pohřbívání z hygienických důvodů zakázal. Jak už jsem možná psala někdy dříve, v judaismu existuje tradice neporušitelnosti hrobu - to znamená, že když už jste jako židovská mrtvola jednou pohřbeni, ležíte si tam už navždycky. Když dojde místo, vytahají se náhrobky, naveze se nová hlína, staré náhrobky se naskládají zpátky někam blízko k sobě a pohřbívá se vesele dál.
Konkrétně tady už těch "pater" je celkem dvanáct, takže si myslím, že ty hygienické důvody chápete. Proto taky vznikl nový jako součást Olšanských hřbitovů.
A na starý se dnes chodí na prohlídky :D

*

Kam dál